Před závodem

Ráno před závodem je to vždycky hrůza, tohle ráno netvořilo výjimku. Vůbec se mi nechce jíst, jako vždycky, ale přesto do sebe rvu nějakou tu rýži, tyčinky a hodně moc vody. Jedeme na start, všichni ti tři si ze mě dělají legraci, jaký jsem flegmatik. Asi mají pravdu. Ukládám si věci do depa, trošku se rozhýbávám, jdu se podívat na start, razítkují mě číslicemi 5- 8- 5 a už si říkám, že by to mohlo začít, protože už v 7 hodin ráno je opravdu dost slušné horko. Posunutý start o 15 min. Nu, nevadí. Stojím navlečená v dresu a čepičce na pláži, občas vlezu do vody a jdu se rozplavat. Ještě si dávám 2 gely. Stojím s Lukášem a dalšími. Po chvíli začne paní havajanka zpívat hymnu, kterou vůbec nevnímám, protože mi připadá stejně přirozená jako vše okolo- z téhle hymny opravdu mluví zdejší příroda.

START !

A…. START! Hmmm.. hodně moc lidí, hodně moc kopanců. Bojím se o kontaktní čočky, bez nich bych neujela ani metr. První kolo je spíš boxerská průprava než plavání, to druhé už je lepší. Běžím z vody, dávám pozor a pomalu sundávám plavecké brýle- snad na nich ty čočky nezůstanou… Ne, je to v pořádku. Teta na mě křičí, že jsem třetí. Není to pravda- jsem čtvrtá, ale ona to přesto říká- úmyslně- abych se prý nebála. Nebojím se, čeho bych měla? O pár set metrů dál poznávám, čeho bych se měla bát- nějaký super- dychtivec mi dává loket na asfaltu. Padám a řidítka mi naráží prudce do stehenního svalu. Zvedám se a křičím na něj, že není normální. Jedu a jedu a jedu. Prach, vedro, kamení. Kdy už budu nahoře? Asi nikdy. Stále stoupám. Předjíždím mou soupeřku a jedu co to jde, aby mě nedohnala. Na občerstvovačkách žádná sláva, ale mám Camelbak, tak si nezoufám. Stále do kopce. Začínám mít žízeň, zásoby dochází a občerstvovačka nikde. Snažím se vyjet všechno- nemám ráda, když musím slézat..
A už je tu občerstvovačka. „aloha!“ křičí na mě pán. „Aloha, pane! Kde máte konec toho kopce?“
Myslím, že nejpříjemnější pán z celého závodu byl „pan Hlásič Že Už Jsi Na Kopci“. Pak už následoval „jen“ ten nejbrutálnější sjezd v mém životě. Okolo mě samá zranění, pády, plovoucí kameny, defekty, prach a stále vyšší teplota.
Dojíždím do depa, mamka mi radí, ať si vezmu své pití, že občerstvovačka je až za dlouho. Beru si nějaké, ale hlavně do sebe cpu gel. V tom vidím jednu z mých soupeřek, jak mě předbíhá se svým krajanem. Táhne ji a já začínám tušit, že dosavadní peklo nebylo nic proti tomu, jaké nastane teď. Snažím se jí doběhnout, ona ale zvládla přechod z kola evidentně lépe než já. Po asfaltu jí nestačím, ale jakmile vbíháme do terénu, předbíhám ji a snažím se nahnat nějaké vteřinky, abych se mohla na občerstvovačce napít. Je asi 100 m za mnou, běžím táhlým kopcem nahoru a hledám po zemi alespoň nějakou polo- vypitou láhev, mám vysušené hrdlo, praží na mě sluníčko, nejsou tu žádné stromy a začíná pro mě být těžký každý krok. Naštěstí jsem se dočkala. Nevím o jaké místo běžím, ale tuším, že by to mohlo být 3. až 4. proto bedlivě sleduji každý pokus Brazilky a jejího vůdce o zmenšení náskoku. Naštěstí místy už nemohou, proto jdou krokem a já, ačkoliv bych také nejraději šla, se snažím alespoň pomalinku běžet. Dosud jsem se vždycky otočila a viděla je, nyní vbíhám do členitějšího terénu a ztrácí se mi z dohledu. Běžím naplno. Nohy už nevědí, čí jsou, ale snažím se myslet na to, že to přeci musím uběhnout. Vybíhám na rovinku před další občerstvovačkou a k mému překvapení je má soupeřka jen asi 20 m za mnou. Cítím, že už nemám mnoho sil ,ale tímhle mě tak dopálila, že zuřím a to je vždycky nejlepší důvod, proč začít bojovat. Klikaté úzké uličky, přeskakování padlých stromů, kamení, které by na kole nebylo nijak problematické, ale při běhu to není žádný med. Je mi opravdu „teploučko“. Utíkám jak o život, vůdce Brazilec mě předbíhá, ona naštěstí nemá dost sil, proto zůstává nebezpečných 20 m za mnou. Přichází pláž a já hledám bránu- cíl, kterým proběhnu a bude to za mnou. Nic takového, holčičko, ještě nemáš dost!
Na pláži probíháme okolo 25/11/07ným pohledem se ohlédnu a Brazilka je už jenom 15 m ode mě. Jsem zoufalá. Co mám ještě udělat, aby zmizela z dohledu? Přidávám na rychlosti, i když ve zdejším hlubokém písku to není žádná hračka. Vzpomínám na to, jak jsem trénovala běh po písku u tety a hned posléze jí děkuji, protože jak se zdá, mé soupeřce písek nedělá dobře. Je dál než před pár minutami. Občerstvovačku vynechávám, i když mám největší žízeň, co jsem kdy měla. Zastavení by mohlo být osudné. Les s padlými kládami mi připadá podle mých propočtů už dost blízko k cíli, proto přidávám a skáču přes klády, i když mé nohy sotva kráčí. Pán, kterého se ptám na vzdálenost do cíle mi oznamuje, že ještě dvě míle. Už přestávám doufat, že tam někdy doběhnu. Nemyslím, že bych v tomhle stavu mohla uběhnout dva kilometry a on mi řekne, že 2 míle! Vtipálek! Potkávám tetu, fotí si mě a já na ni křičím, že už nemůžu. Potkávám Lukáše a říkám mu o Brazilce, přidává a volá na mě, že mě potáhne, mám běžet za ním. Jsem mu nesmírně vděčná, konečně někdo, kdo mi to může trošku usnadnit. Běží ale moc rychle, proto se vypořádávám s kamenitou pláží sama. Ohlížím se a… Brazilka nikde. Uf! Běžím šnečím tempem po golfovém trávníku a připadá mi to jako nekonečná louka. Lidé podél trati mi říkají, že jen kousek, ale mě už bolí každý pohyb tak, že bych to nejradši vzdala. Už vidím cílovou bránu. Kousek do kopečka a budu tam. Nejdelší a nejmilejší kopeček, co jsem kdy viděla. Jsem v cíli. „ Potřebujete pomoc?“ ptá se doktor. „ Potřebuju pít!“

V cíli

Sedím a jím všechno, co mi maminka donese. Podávám si ruku s Brazilkou. Je mi jí líto, byl to tak těsný souboj.

Po závodě jsem si teprve uvědomila, kde to vlastn25/11/07 medaili. Doposud jsem si to nějak nebrala, ale ve chvíli, kdy mám usnout, mám hlavu plnou myšlenek a vzpomínek ze závodu. Občas mi tečou slzy radostí, že už je to za mnou. Nemůžu spát. Teď ne.

Vyhlášení ten večer bylo moc pěkné. Následovala Haloween party, na které jsem ale nestrávila moc času, byla jsem unavená a začínalo mě bolet stehno, které jsem měla dost pohmožděné z toho pádu.
Další den letíme k tetě do NYC. Jsem smutná, bylo to tady opravdu krásné. Je to ráj na Zemi. Let je pro mě dost bolestivý- mám unavené svaly a sedět tak dlouho v letadle je ještě s tím zraněním nelehké. Ale nestěžuji si, jsem ráda, že jsem mohla být tam, kam se jiní třeba za celý svůj život nedostanou.
Dny do našeho odletu do Prahy ubíhají, zažívám amerického Haloweena, jdu do amerického kina a divadla, odpočívám a vůbec se mi nechce letět domů. Ale mám doma rodinu, které už je smutno, proto se z části i těším. Doufám, že se na Havaj ještě někdy podívám, je to kouzelné místo a MS je tak nádherný a těžký závod, že každý, kdo ho zažil, by si ho určitě rád zopakoval.
Jsem ráda, že jsou na světě takoví lidé, jako mí rodiče, teta a Carl, kteří mě podporují. Bez nich bych tohle nikdy nezažila.