Sardinie - Xterra ME 2007

Čekala mě cesta na ME a při představě té dálky jsem se spolu s Lukášem, který tam jel se mnou, rozhodla, že ještě zajdeme den před odjezdem do sauny, abychom byli připraveni na náročnou jízdu přes půl Evropy.

Vstávali jsme ve 2: 30, abychom ještě nabrali další spolupasažéry a stihli trajekt z Livorna. Překvapivě šlo vše absolutně bez problémů, takže jsme na Sardinii dorazili v 7:00 dalšího dne.

Hned po příjezdu jsme vyřešili problémy s registrací, trošku jsme si odpočinuli, našli ubytování a šli si zaplavat v nádherném moři. Hned jsem vyzkoušela nový neoprén, ještě jsme chvíli „poblbli „ a jeli jsme si projet trať. Už když jsme se ptali ostatních z české výpravy, jak je náročná, říkali, že dost. A měli pravdu- takový opravdu nezvyklý povrch pro MTB. Alespoň pro nás Čechy. Ale kdyby se mělo hodnotit umístění tratě, příroda kolem a celkové pojetí, nevím, jestli by se dalo najít v Evropě krásnější místo pro pořádný mountain biking…

Večer po kole jsme seděli v klídku před karavanem a jen tak mezi řečí jsem se dozvěděla, že závod není v neděli, jak jsem si myslela, ale v sobotu, což mě trošku rozhodilo, ale hlavou mi problesklo, že alespoň nebudu tak dlouho čekat. Šli jsme se ještě vyklusat a spát.

V pátek jsem zjistila, že všichni z mého okolí- rodiče, trenér atd..- jsou z toho všeho mnohem víc nervózní než já, protože já jsem si mezitím vařila, jeli jsme si projet s Lukášem ještě kousek tratě, bylo krásné počasí, s Italy u registrace jsem si rozuměla, protože mluvím italsky, zkrátka taková předzávodní pohodička… při pomyšlení na trať MTB jsem se vždycky začala těšit na sobotní závod ještě stokrát víc…

V sobotu jsme se probudili do deštivého rána. Po pár hodinách velice nekvalitního spánku způsobeného všudypřítomnými komáry mi připadala šestá hodina ranní jako vysvobození z nějakého hororu. Podívala jsem se ven, všude byly kaluže vody a já jsem si říkala, že to snad není možné- ještě včera bylo tak krásně a teď tohle. Navlékli jsme se na sebe všechno cyklistické oblečení, popadli tašky a jeli směrem k depu, abychom si uložili věci. Všude mokro, hromy blesky, do toho ještě přišla Kája Polívková, že má angínu a potřebuje sehnat lékaře, takže jsem si opět zahrála na tlumočníka, protože zde neuměl anglicky snad nikdo. V té chvíli bych raději italsky nerozuměla, protože paní moderátorka začala naznačovat něco takového, že by se měl jet asi jenom duatlon, protože nemůžou pustit lidi do vody, když jsou hromy a blesky. Nicméně dopadlo to dobře a my se začali soukat do neoprénů.

Ještě chvilka povídání a najednou… START!

Asi po 30metrech ve vodě se ozvala rána jako z děla a déšť začal bubnovat o hladinu moře. Myslela jsem na to, co budu dělat, když mě už po prvním okruhu plavání pošlou na kolo. Naštěstí se tak nestalo, začínám plavat do druhého kola a sluníčko se rozhodlo, že nám tedy ještě dnes zasvítí.

Myslím, že po výběhu z vody byl každý z nás pořádně udiven tím, co se během takové chvilky s počasím stalo…

Doběhla jsem do depa a někdo na mě křičel, že jsem 6. žena absolutně, ať pohnu kostrou. Nějak jsem sundala neoprén a makala jsem rychle pryč z depa. První kopec byl trošku problém, ale pak už to byl jen úprk do cíle. První kolo bylo poměrně normální cyklistický závod, ovšem to druhé se pro mě trochu zpestřilo tím, že mě nějaký rychlík málem shodil v největším downhillu. Rozklepala jsem se jako ratlík, ale nezbývalo než jet dál.

Dojela jsem do depa a čekal mě jakýsi minišok. Všude v prostoru depa byl takový nepořádek, že jsem sotva našla své věci. Vyběhla jsem a jen jsem čekala, kde mi kdo podá pití. Po 2,5km běhu pustinou v tom strašlivém horku jsem doběhla na konec keřů a málem jsem upadla, když jsem uviděla to nádherné křišťálově čisté moře a na bílém písku občerstvení plné pomerančů, vody, tyčinek… jako sen. Už mi vůbec nevadilo, že budu muset běžet ještě jednou- ještě jeden okruh.

Do cíle mi zbýval asi kilometr, proběhla jsem přes visutý most, běžela po cestě, nohy unavené, ale asi se už těšily do cíle, tak jsem trochu zrychlila. Ještě lávka přes cestu a… JSEM TAM!

Ještě jsem nezažila krásnější prostředí závodu. Musím smeknout před pořadateli a 25/11/07i zažít něco, o čem se nedá psát- asi se to musí zažít…